Erasmus v Estonsku: Výlet do Litvy

Třetí zářijový víkend jsme strávili cestováním po Litvě, kde náš hlavní cíl byly písečné duny na Kuronianském výběžku. Filip tento výlet začal plánovat zase hodně brzy, aby nám vyšlo pěkné ubytování a autobusové spoje a až na jeden nepříjemný zážitek v autobuse (tedy spíše minibuse) na cestě z Klaipedy do Rigy, vše dobře dopadlo.

Odjezd z Tallinnu byl naplánován na čtvrteční večer s tím, že do Vilniusu dojedeme v pátek ráno a hned nastoupíme do dalšího autobusu směrem na vodní hrad Trakai, vzdálený asi 25 km od hlavního města Litvy. Noc v autobusu Simple express nebyla žádná velká pohoda, i přesto, že jsme téměř jako jediní z celého autobusu měli pro sebe dvě sedačky a lidé okolo si o nás šeptali, že jsme si je zaplatili. Přede mnou seděl celkem smradlavý pán a před Filipem pár závislý na kouření a asi i vrtění se na sedačce. Ale nějak jsme to zvládli a odměnil nás za to pohled na středověkou pevnost Trakai. Šlo se na něj přes dřevěnou lávku a působil celkem zachovale. Poté jsme se prošli po přilehlém městě Trakai, kde to ale vypadalo trochu jako ve východním Rusku (ikdyž tam jsme nebyli,ale asi to tam takové bude) - autobusy vypadaly jako z padesátých let, na trhu se prodávalo všechno od rozbitých telefonů až po brusinky a hřiby a éru komunismu zde smutně připomínaly zchátralé budovy, které asi dřív sloužily jako letní sídla.

Z Trakaje jsme se zase vrátili do Vilniusu, kde jsme strávili celé odpoledne. Vilnius nezklamal, ale ani nenadchnul. Připomínal spíše nějaké východoevropské město, kdežto Tallinn má spíš severský nádech. Je to i proto, že Vilnius toho má hodně společného s Polskem, včetně historie. Při procházení se po vilniuských uličkách jsme narazili na stylové trhy a koncert velmi zajímavé kapely, která ve své hudbě spojovala prvky folkloru a moderní elektronické hudby (Pawa). Ubytování jsme byli v hostelu za městem.

Další den jsme brzy ráno (hodně brzy, tak 8:30!!) vyrazili do Klaipedy, kde jsme hned zamířili k přístavu, abychom se dostali na Kuronianský výbežek - podivný útvar, táhnoucí se přes 90 km v moři až ke Kaliningradu. Přišlo nám velmi postavené na hlavu, že na vzdálenosti, že by to jeden kamenem přehodil, jezdí velký trajekt a cesta tam trvá přibližně 5 minut, a 15 minut probíhá nástup. Přeci by stačilo postavit jeden most alespoň pro pěší. Na poloostrově jsme chytli minibus a zamířili k nejjižnější vesničce na Litevském území - Nidě. U Nidy ležely obří písečné duny, kvůli kterým jsme sem jeli. Hned jsme se tam šli podívat a opravdu to stálo za to. Připadali jsme si opravdu jak někde na poušti, když jsme se bořili do zlatavého písku. Nebyli bysme to my, kdybychom nešli i tam, kam se nesmí, tak jsme si duny prohlédli ze všech stran. Je tam zakázané chodit, protože šlapáním po dunách, se písek posouvá a pomalu padá do moře. Nida byla také velmi pěkná, se stylovými domky v barvách modré a červené, a dokonce jsme našli dům Thomase Manna, který tu strávil několik let. Spali jsme v útulném pensionu, kde byla i možnost půjčení kol. Ty jsme si chtěli půjčit druhý den, ale nenašli jsme pána, co sedí na recepci, takže jsme si je půjčili s tím, že Filip mu lámanou čecho-ruštinou (pán mluvil rusky) napsal vzkaz, že zaplatíme, až se vrátíme... Pán tam v té době také nebyl, tak jsme něco ušetřili na půjčení kol a ještě k tomu jsme se projeli na kole na starém letišti.

Na zpáteční cestě se nám přihodila ta nepříjemnost, že jsme z Trakaje jeli dost maličkým minibuskem, kde jsme byli namačkaní 4 na zadních sedadlech, nemohli se ani hnout, polohovat si sedadlo a natáhnout si nohy, což bylo ještě větší utrpení pro Filipa Velkého (,který hodně zuřil). A aby to bylo ještě horší, uprostřed cesty se pokazila klimatizace. Naštěstí jsme v Rize přestoupili do Lux expressu, což byla aspoň kompenzace pro naše utrpení. Zde se sedělo jako na pohovce a k tomu jsme ještě měli k dispozici neomezené nápoje.

Výlet se tedy pěkně vydařil.
P.